Kde se vzala a co je Velesova kniha
Velesova kniha je Svatým písmem Slovanů. Byla
vyřezána do bukových desek novgorodskými
veleknězi v 9. století našeho letopočtu a je
věnována bohu Velesovi.
Tato kniha popisuje dějiny Slovanů a mnoha
jiných národů Eurasie od dob „Praotců“ (20 tisíc let
př. n. 1.), a rovněž od dob historických, za jejichž
začátek je považován počátek 1. tisíciletí před
naším letopočtem, až do 9. století našeho letopočtu.
Odkrývává před námi duchovní vesmír starých Rusů.
V této knize jsou obsaženy zkušenosti mnoha tisíciletí duchovních hledání,
bojů, vítězství a porážek mnoha národů, obývajících Eurasii.
Velesova kniha je jediné evropské Svaté písmo, které se nám dochovalo až do současnosti.
Nejdříve si připomeneme kde a kdy se Velesova kniha (dále jen VK) objevila:
O nálezu tabulek: Isenbekovy tabulky
Veškeré informace o historii textu VK před jeho vydáním pocházejí od emigranta Jurije Miroljubova, vzděláním chemického inženýra, spisovatele, básníka a autora pseudohistorických děl o „starověké historii“ Slovanů a „Rusů“. Pravdivost celé historie před vydáním je badateli zpochybňována kvůli nedostatku jakéhokoli potvrzení a rozporu s řadou Miroljubovových tvrzení pro dané období.
Název „Velesova kniha“ dal textu biolog Sergej Paramonov, jeden z nadšenců, kteří stáli za jeho studiem a vydáním. Pod pseudonymem S. Lesnoj vydal řadu amatérských knih o dějinách Ruska a „Slovo o tažení Igorově“.
Podle Miroljubova v roce 1919, během občanské války, plukovník Bílé armády Fjodor Izenbek objevil dřevěné „desky“ s nápisy v jistém zničeném statkářském panství.
Miroljubov popisuje okolnosti objevu takto:
Izenbek je (desky) našel ve vypleněném panství patřícím buď knížatům Zadonským, Donským, nebo Doncovským – nepamatuji si to, protože sám Izenbek jejich jména s jistotou neznal. Bylo to směrem na Kursk nebo Orjol. Majitelé byli zabiti rudými bandity, jejich rozsáhlá knihovna vypleněna a roztrhána na kusy a podlaha byla pokryta rozházenými prkny, po kterých chodili nevědomí vojáci a rudá garda před příjezdem Izenbekovy baterie.
Ten pak nařídil svému zřízencovi, aby „desky“ shromáždil do pytle, a protože byl po porážce Bílé armády nucen uprchnout z Ruska, nosil je s sebou po celé Evropě.
V roce 1925 se Izenbek, žijící v Bruselu, setkal s Miroljubovem. Miroljubov mu vyprávěl o svém plánu napsat báseň na historický námět, ale stěžoval si na nedostatek materiálu. Izenbek v odpovědi ukázal na pytel ležící na podlaze. Miroljubov napsal: „V pytli jsem našel ‚desky‘ svázané k sobě pásem provlečeným otvory“. Podle Miroljubova měly desky rozměry 38 x 22 cm a tloušťku 0,5 cm a bylo jich 40 až 42, různé zdroje se liší. Od té doby Miroljubov údajně patnáct let opisoval text z „desek“. Izenbek nedovolil, aby desky byly vyneseny z jeho prostor, a Miroljubov je opisoval v jeho přítomnosti nebo zamčený v „ateliéru“, kde Izenbek maloval látky. Miroljubov měl potíže s porozuměním textu a s obnovou poškozených „desek“:
Začal jsem je uklízet, lepit k sobě... Měl jsem neurčitou předtuchu, že je nějak ztratím, že je už nikdy neuvidím, že se texty mohou ztratit a to by byla ztráta pro historii... Očekával jsem něco špatného! Očekával jsem víceméně přesnou chronologii, popis přesných událostí, jména, která se shodují s přilehlou érou jiných národů, popis dynastií knížat a nejrůznější historický materiál, který se v nich nenacházel.
Lesnoj nebyl schopen určit, jakou část textu Miroljubov přepsal. Izenbek zemřel v roce 1941 a další osud „tabulek“ není znám.
Neexistují žádné listinné důkazy o existenci „isenbeckých tabulek“, na kterých byla kniha napsána. Fotografie jedné z „tabulek“ podle zkoumání provedeného filoložkou L. P. Žukovskou nereprodukuje tabulku, ale kresbu na papíře.

Historie publikací
Dvanáct let po Izenbeckově smrti, v listopadu 1953, byla v časopise „Firebird“, vydávaném ruskými emigranty v San Franciscu, publikována následující poznámka:
S naší pomocí – s výzvou čtenářům v zářijovém čísle – a s pomocí novináře Jurije Miroljubova byly v Evropě objeveny starověké dřevěné „tabulky“ z 5. století obsahující neocenitelné historické nápisy o starověké Rusi. Z Belgie jsme obdrželi fotografie některých „tabulek“ a některé řádky z těchto starověkých unikátních textů již byly přeloženy do moderní ruštiny renomovaným etymologem Alexandrem A. Kurem a budou publikovány v příštím prosincovém čísle našeho časopisu. – Redakční rada.
Tato zpráva naznačovala, že tabulky byly opět nalezeny, nebo alespoň že redaktoři obdrželi jejich fotografie. V lednovém čísle časopisu z roku 1954 však vyšel Miroljubovův dopis, v němž uvedl, že „se nám nepodařilo pořídit jejich fotokopii, ačkoli někde mezi mými papíry je jedna nebo více fotografií. Pokud je najdu, rád je pošlu. Zdůrazňuji, že nemohu posoudit pravost tabulek.“ Později časopis publikoval několik dalších zpráv o „fotokopiích“, v nichž si informace protiřečily: v roce 1957 (říjnové číslo) Miroljubov uvedl, že „fotografií textů je málo a reprodukce jsou nejasné“; v lednu 1959 A. Kur zmínil „fotografie jiných tabulek“, které má k dispozici. Podle S. Ljaševského Miroljubov vyfotografoval dvě tabulky. V lednu 1955 byl publikován jediný fotodokument – deset řádků z „Tabulky č. 16“. Tato fotografie byla zaslána k analýze do Akademie věd SSSR a publikována v článku Žukovské v časopise „Problémy lingvistiky“ (1960). Poté, co v listopadu 1953 oznámili objev tabulek, redaktoři časopisu své texty dlouho zadržovali. Po tři roky byly publikovány pouze články A. Kury, které reprodukovaly celkem přibližně 100 řádků textu. Vydávání plných textů jednotlivých tabulek začalo až v březnu 1957 a pokračovalo až do roku 1959, kdy časopis „Firebird“ přestal vycházet.
Původní text „Velesovy knihy“ je znám v několika verzích: text publikovaný v časopise „Firebird“, strojopisný text z Miroljubovova archivu (fotokopie byly publikovány v knize v roce 1972), strojopisný text nalezený v San Franciscu (pravděpodobně se jedná o verzi, kterou Miroljubov poslal Kuruovi k publikaci), Miroljubovovy ručně psané opisy, které jsou v roztroušené podobě uchovávány několika soukromými osobami a v archivech v Cáchách, San Franciscu a jinde.
V 60. letech 20. století se Lesnoj zmiňuje o Velesově knize ve svých knihách „Dějiny Rusů v nezkreslené podobě“ (1953-1960) a „Rus, odkud jsi? Hlavní problémy dějin starověké Rusi“ (1964). Poté jí věnoval speciální dílo „Velesova kniha...“ (1966). V roce 1963 Lesnoj publikoval osnovu své navrhované zprávy o Velesově knize na 5. mezinárodním kongresu slavistů, ale nakonec se ho nezúčastnil. Po Lesnojově smrti v roce 1967 byla Velesova kniha mezi emigranty dočasně zapomenuta.
Zájem o ni se znovu objevil v polovině 70. let, kdy vyšlo několik čísel série „Vles-Book“. B. A. Rebinder (inženýr z francouzského města Royatu, narozený v Rusku; zaslal materiály o Velesově knize do oddělení staré ruské literatury Ústavu ruské literatury Akademie věd SSSR) uvedl, že v době, kdy se setkal s N. F. Skripnikem, nadšencem pro studium Velesovy knihy, „existovaly dva překlady do ruštiny. Jeden provedl Lazarevič a druhý Sokolov v Austrálii. Překlad do ukrajinštiny provedl Kirpič. Existoval také překlad do angličtiny, který provedl Kačur, a také do ukrajinštiny, která se používá v Kanadě.“ Překlad Velesovy knihy do ruštiny, který provedl Rebinder, jenž se opíral o všechna předchozí vydání a překlady. Podle závěru filologa O. V. Tvorogova naznačuje, že v té době nebyla provedena žádná seriózní vědecká analýza textu a obsahu Velesovy knihy.
V letech 1974 až 1984 vyšla v Mnichově posmrtná publikace děl Miroljubova (zemřel v roce 1970). Významně opravila informace poskytnuté Lesnoyem a Rebinderem, ale tato díla pravděpodobně nebyla Rebinderovi známa. V prezentovaných textech Miroljubov tvrdí, že „Slované-Rusové... jsou nejstarším národem na Zemi “, „jejich domovina se nachází mezi Sumerem, Íránem a severní Indií“. Tato Miroljubovova díla obsahují velké množství věcných a textových shod s „Velesovou knihou“, ale Miroljubov se o „Isenbekových tabulkách“ zmiňuje až v roce 1953, ačkoli později tvrdil, že s nimi pracoval 15 let. „Isenbecké tabulky“ jsou v Miroljubovových dílech poprvé zmíněny až v díle „Ruský pohanský folklór“. Eseje o každodenním životě a morálce“, pravděpodobně dokončené před koncem roku 1953. Příběh seznámení s „deskami“ je zde prezentován odlišně: nezmiňuje se o Miroljubovových 15 letech pečlivého opisování rozsáhlého a obtížného textu, pouze vzpomíná, že „měl velké štěstí vidět ‚desky‘“, a slibuje podrobnou analýzu těchto desek, „které… se mu podařilo přečíst“.
V SSSR pochází první publikace o „Velesově knize“ z roku 1960 a patří L. P. Žukovské, ale plný text „Velesovy knihy“ byl v Rusku publikován až v roce 1990 O. V. Tvorogovem.
V roce 1984 obdržel akademik D. S. Lichačev plný text „Velesovy knihy“ a potvrdil, že dílo je padělek.
Fotografické vyšetření
(viz výše uvedená fotografie).
V roce 1960 Lesnoj zaslal Sovětskému slavistickému výboru fotografii jedné z tabulek „Velesovy knihy“. Akademik V. V. Vinogradov pověřil paleografku a lingvistku L. P. Žukovskou provedením odborné analýzy fotografie. Obsahovala pouze deset řádků textu. Žukovská určila, že fotografie nebyla pořízena z tabulky, ale z obrysu, a také poukázala na to, že zatímco paleografická data (i když sporná) nemohou přímo naznačovat padělek, lingvistická data naznačují, že „zkoumaný materiál není autentický“.
Lesnoj v reakci napsal, že argumenty experta jsou neopodstatněné, protože „nezná jazyk“. Tvorogov poznamenává, že závěr Žukovské není založen na zvláštnosti nebo výjimečnosti jazykových forem, ale na kombinaci jazykových rysů z různých období v textu, které by nemohly koexistovat v žádném skutečném slovanském jazyce.
Toto je jediná „tabulka“, která byla údajně vyfotografována. Tato fotografie obsahuje výrazně méně textu než ostatní „tabulky“, z nichž byl text údajně publikován.
Psaní
Podle Miroljubovova popisu byl text údajně napsán na tenkých dřevěných tabulkách o rozměrech 38 x 22 cm a tloušťce 0,5 cm. „Velesova kniha“ byla napsána speciální abecedou, variantou cyrilice s některými tvary písmen, které nejsou typické ani pro cyrilici, ani pro řeckou abecedu. Tato abeceda, známá pouze z „fotografie“ jedné tabulky a Miroljubovových popisů, je zastánci autenticity textu nazývána „v(e)lesovica“ (název dal Lesnoj ). Pro každý řádek byla nakreslena vodorovná čára (jako v indickém písmu dévanagarí ), pod kterou byla „připojena“ písmena.
Samotná existence předkřesťanského slovanského písma je ve vědeckém světě diskutována, ale nebyly nalezeny žádné přesvědčivé důkazy o plně rozvinutém psaném jazyce a navíc to, co bylo objeveno, neodpovídá jazyku Velesovy knihy.
Jazyk
Jazykovou analýzu provedla L. P. Žukovská na základě textu „fotografie“ tabulky č. 16 a poté provedli podrobnější analýzu O. V. Tvorogov a A. A. Alexejev na základě materiálu celé památky; lingvista A. A. Zaliznyak se také samostatně vyjádřil k jazyku „Velesovy knihy“. Jejich závěry jsou stručně následující: „Velesova kniha“ nepochybně používá slovanskou slovní zásobu a je geograficky omezena především na východoslovanské území; její fonetika, morfologie a syntax (chaotické a bez pravidel) jsou však v rozporu s tím, co je známo v komparativní historické lingvistice o nejstarším stavu slovanských (a zejména východoslovanských) jazyků a dialektů v éře, jako je 9. století, krátce před prvními nalezenými písemnými slovanskými památkami. Navíc je míra gramatické nekonzistentnosti a svévolnosti v textu taková, že nemá obdoby v žádném známém jazyce. To vede k závěru, že jazyk „Velesovy knihy“ nemůže být přirozeným jazykem žádné epochy – je výsledkem umělé práce padělatele neznalého historie slovanských jazyků.
Fonetika a pravopis
Velesova kniha je prezentována jako text napsaný v 9. století, krátce předtím, než Slované přijali hlaholici a cyrilici. V té době měla pozdní praslovanština nosové samohlásky, později v hlaholici a cyrilici označené jako jus bolšoj (velký jus ) a jus malý, a speciální samohlásky, později označené znaky Ъ, Ь (redukovaná) a Ѣ; po měkkých souhláskách mohly následovat pouze určité samohlásky, zatímco po tvrdých souhláskách následovaly jiné. Existovaly i další fonetické a morfologické rysy, které později v různých jazycích zmizely nebo se změnily.
Tyto zvuky se zachovaly v polštině („maz“, „manžel“, „mieta“, „máta“), ale v moderní ruštině zmizely a splynuly se zvuky „u“ a „ja“. Ve „Velesově knize“ jsou reprezentovány kombinacemi písmen „on“ a „en“, které se však často zaměňují s „u“ a „ja“, což je charakteristický rys moderní doby. Podobně zvuk reprezentovaný „jat“ (doslova „jatem“), který byl po revoluci v pravopisu vyřazen, protože se v té době již sloučil s „e“, zněl ve staré ruštině odlišně od „e“. Ve „Velesově knize“ se „jat“ (doslova „jat“) a „e“ (doslova „e“) objevují na místech, kde by mělo být „jat“, a totéž se děje na místech, kde by mělo být „e“. Takto by mohl psát jen moderní člověk, pro kterého je to jedno a totéž a který neznal důkladně nejen historii jazyka, ale dokonce ani pravidla předrevolučního pravopisu.
Velesova kniha však obsahuje stovky příkladů velmi pozdních tvarů. Mnoho slov odráží úpadek redukovaných samohlásek, k němuž v 9. století ještě nedošlo, nebo fonetické změny, které byly možné až po tomto procesu. Zpevnění sykavek a ts, které se odráží ve Velesově knize, je ve slovanských jazycích ještě pozdějším procesem. Tvary jako pshebende „prebudet“ (bude) jsou orientovány na moderní polštinu, ale výslovnost prz- se sykavkou se objevuje až ve 14. století a v jiných slovanských jazycích nebyla dříve zaznamenána.
Text uvádí jména indoíránských božstev v jejich moderních formách (například Indra by ve slovanských jazycích byl Jadr (dr), Surja — Syl (syl) atd.). Používají se moderní syntaktické jevy a slovní zásoba, které ve starověku chyběly, a porušují se starověká gramatická pravidla.
Ve Velesově knize se odráží zmatení několika písmen (Ь, Е, Ѣ), které povrchně připomíná pravopis písmen z březové kůry a pergamenu. Na rozdíl od nich je však rozsah zmatení mnohem širší a nemá obdoby v žádných rukopisech (například Е nahrazuje téměř jakoukoli samohlásku). Jednotlivá písmena jsou často ze skutečných slov libovolně odstraňována nebo do nich vkládána.
Podle historika L. S. Kleina může takto psát pouze moderní člověk, který nezná historii jazyka a ani nezná podrobně pravidla předrevolučního pravopisu.
Etymologie
Teoreticky by se dalo předpokládat, že v neznámém jazyce (dialektu) „Velesovy knihy“ došlo k řadě fonetických a gramatických změn mnohem rychleji než ve staroslovanských jazycích, které známe. Pak by se však muselo předpokládat, že k těmto změnám došlo i v jednom jazyce několika různými, vzájemně se vylučujícími způsoby. Ortografie „desek“ ukazuje, že jejich autor nebyl schopen označit nosové samohlásky: v řadě slov je reprodukoval podobným způsobem, jaký byl použit mnohem později v polštině. Zároveň se na „deskách“ nacházejí pasáže, které naznačují změny, k nimž později dojde v srbochorvatštině, ačkoli se tyto procesy vzájemně vylučují. Například slovo „knyaz“ (kníže) je psáno nejméně 10 různými způsoby, což odráží vývoj modelovaný podle různých slovanských jazyků (polštiny, srbštiny atd.) a také vůbec nereprezentovaný v reálných jazycích. Kombinace -*re- se píše buď podle ruského vzoru (re), nebo podle polštiny (že), nebo podle češtiny (rže). Je zásadně důležité, že řada tvarů zaměřených na reprodukci charakteristických rysů toho či onoho moderního slovanského jazyka je konstruována chybně, v důsledku čehož se objevují tvary, které nikdy neexistovaly ani v tomto, ani v žádném jiném jazyce. V řadě případů se tedy naopak objevují nosová slova tam, kde etymologicky vůbec neexistovala (například renby - „ryba“, do stenipy - „do stepi“, o vence - „o věku“, zgenbel - „gibely“); jedná se o tzv. „falešné polonismy“. Tvary „Knihy Velesové“ jako ščas - „hodina“, ščisty - „čistý“ jsou tvořeny analogicky s dvojicemi sveča~svešča, gorjači~gorjaščij, noc~nošč', což odráží rozdíl mezi staroruskými a staroslověnskými reflexy.
Gramatika
Ve starověkých indoevropských (včetně slovanských) jazyků je slovesná morfologie vysoce rozvinutá a má velké množství odlišných kategorií s přísným a jednoznačným pořadím morfémů ve slovním tvaru a syntax představuje jasná pravidla shody. Zároveň slovesné tvary Velesovy knihy typicky představují kombinaci kořene (obvykle zkomoleného) a libovolně vybraných morfémů různých kategorií ve fantastickém pořadí (zejména etymologicky nemožný tvar „naščehom“, kombinující příponu participia a koncovku aoristu, je široce zastoupen). Gramatické významy těchto markerů jsou v rozporu s kontextem i navzájem (možná je kombinace koncovek druhé a třetí osoby a markerů minulého času v přítomném kontextu). Navíc existuje řada podobných absurdit (které také netvoří žádný systém) ve skloňování podstatných jmen (po stejné předložce ve stejném kontextu se mohou vyskytnout tvary s libovolnými koncovkami; koncovka -е se objevuje v pozici prakticky všech pádů a čísel), ve shodě jmenných slovních druhů (například mužská číslovka se používá se slovem ženského rodu), ve tvoření příčestí a podobně. V reálných jazycích světa je nepředstavitelná přítomnost velkého množství rozmanitých koncovek s úplnou nemožností připsat jim jakékoli systematické významy a pravidla kompatibility. Jsou zde uvedena i slova bez koncovek (například о руск меча ), hojně se používá neskloňovatelné slovo Sva „vlastní“, zřejmě převzaté ze slovníkové podoby sanskrtského sva- (kde se toto slovo skutečně skloňuje), a naopak bezkořenové koncovky stojící v textu samostatně ( ста, хом ). Tato gramatická situace prakticky znemožňuje adekvátní překlad textu Velesovy knihy, jak poznamenali Tvorogov, Alexejev a Zaliznyak. Překladatelé, kteří se spoléhají na kořeny slov, odvozují celkovou strukturu vět na základě kontextu.
Tvoření slov
Slovotvorba textu je také v rozporu se známými historickými a etymologickými údaji: například tak složitá slova, jako je samotné slovo Vlesknigo a název Řecka Gretskolan, nemohla vzniknout ve staroslovanských jazycích (Gretskolan vytvořil autor na základě slova Ruskolan, které zase vzniklo ze jména starověkých Roxolani, jejichž jméno má průhlednou íránskou etymologii).
Text obsahuje velké množství jmen a termínů, které jsou jen zdánlivě spojeny se staroruským jazykem. Jméno „Slované“ je vysvětlováno jako původ ze slova „sláva“: „zpívají slávu bohům, a proto jsou Slované“. Ve staré ruštině však neexistovalo žádné sebeoznačení „Slované“, ale existovalo „Sloven“ z „slovo“.
Možnost zkreslení během přepisu
Možnost, že tento text mohl být vytvořen písařem v pozdějším století, je třeba rovněž vyloučit. Ve skutečných pozdějších opisech starověkých originálů se nevyskytují žádné gramatické chyby ani smyšlené tvary, spíše tvary ze dvou období jednoduše koexistují. Současná přítomnost pozdních polonismů, ukrajinismů, srbismu a bohemismů v textu je představitelná pouze v případě několika písařů s různými rodnými jazyky a hrubé chyby ve tvorbě tvarů podle vzoru každého z těchto jazyků vylučují i tento extrémně nepravděpodobný scénář.
(Zdroj: Velesova kniga, ru.wikipedia - velice detailně propracovaný rozbor a popis)
Nové vydání VK
V 90. letech 20. století jistý Bus Kresen (známý také jako Asov nebo A. I. Baraškov) vydal novou verzi „Velesovy knihy“ a tvrdil, že je to jediný správný překlad Miroljubovových textů. V každém vydání (1994 až 2000) se však měnil i tento „kanonický“ text. Čtenář tak v podstatě dostal další „Velesovu knihu“.
Asov se také ujal obhajoby Velesovy knihy proti jejímu vyvrácení. Časopis „Problémy lingvistiky“ publikoval článek paleografky L. P. Žukovské (1960) „Falešný předcyrilský rukopis“; „Problémy historie“ publikovaly kritickou poznámku skupiny autorů za účasti akademika Rybakova (Buganov a kol. 1977); „Russkaja Reč“ publikovala podobnou poznámku téže Žukovské a profesora V. P. Filina (Žukovská a Filin 1980); a v Pracích katedry staré ruské literatury Puškinova domu byl otisknut obsáhlý výklad renomovaného specialisty na staroruskou literaturu, doktora filologie O. V. Tvorogova (1990).
K současnému vydání VK
Mám k dispozici tento překlad: © Alexander I. Asov, 2001
© FAIR-PRESS, «Kniga Velesa», 2001
Translation © Velemíra Železná, 2002
Který byl s největší pravděpodobností přeložen z této stránky. Odkaz na original Asova podání na Royallib:
https://royallib.com/read/asov_aleksandr/svyatorusskie_vedi_kniga_velesa.html#19532
(Royallib často bere texty z různých vydání a nemusí uvádět, ze kterého. Podle Velké ruské encyklopedie Asov do počátku 2000. Let, vydal text více než dvacetkrát v různých podobách. A podle jednoho kritického textu se jeho text měnil i mezi vydáními z let 1994 a 2000).
Otázka pravosti „Velesovy knihy“ je mezi odborníky vyřešena jednoduše a jednoznačně: jedná se o primitivní padělek. Na obranu její pravosti neexistuje jediný argument, zatímco proti ní bylo předloženo mnoho argumentů, které zde uvedu poměrně stručně, protože o každém z nich již bylo řečeno mnoho:
1) Neexistují žádné důkazy o skutečné existenci tabulek, na kterých byla údajně napsána VK. Dvě známé fotografie reprodukují nikoli tabulky, ale kresby na papíře (jak dokazuje L. P. Žukovská). Obecně se použití tabulek o rozměrech 38 x 22 cm a tloušťce 0,5 cm pro psaní jeví jako nepravděpodobné: obtížně se vyrábějí, při psaní (psaní na obě strany!) se snadno rozštěpí a jejich skladování a přeprava jsou též obtížné. Objev různých svitků z březové kůry ukazuje, že v případě potřeby by bylo vhodnější z březové kůry vyrobit dostatečně pevné a odolné svitky. Když Miroljubov koncipoval svou knihu z desek spojených šňůrou, nebyl ještě obeznámen s nálezy svitků z březové kůry a měl spíše na mysli rukopisy na palmových listech, které se používaly ve starověké Indii a byly spojovány podobným způsobem. S největší pravděpodobností nebyl obeznámen ani s voskovými tabulkami, (dřevěný podklad potažen voskem), které se používaly pro návrhy, výuku psaní a obchodní záznamy, které ale nebyly určeny k dlouhodobému uložení. V Evropě se hojně používaly již od římské antiky, vyráběly se o velikosti 11 x 9 cm a tloušťce 1 cm a byly k sobě spojeny šňůrami. Nepsalo se však na dřevěný povrch, ale na voskový povlak, který bránil rozštěpení tabulek. V posledních letech se začaly objevovat i při archeologických vykopávkách v ruských zemích. V jednom obzvláště pozoruhodném nálezu měřily tabulky 19 x 15 cm, ale to je stále daleko od toho, co si Miroljubov myslel, že je možné.
2) „Velesovická abeceda“ je druhořadá vůči cyrilici, protože se na ni spoléhá jak v podobě písmen, tak v principech pravopisu. To je patrné zejména v zápisu samohlásky [i] pomocí dvou písmen „ou“, což odkazuje na řecké písmo. Pokud by abeceda byla autentická, dalo by se očekávat větší podobnost s germánským runovým písmem. Přítomnost zaoblené čáry v písmenu „o“ je v rozporu s charakterem písma, které se provádělo škrábáním na dřevo. Písmeno „ch“ se dvěma zaoblenými prvky podobá řeckému „psi“. Podle Miroljubova byla písmena zavěšena na vodorovné čáře (to je vidět i na fotografii „tabulky“), jak je zvykem v indickém písmu dévanagari. Zatímco v dévanagari představuje plná čára spojení mezi horními vodorovnými prvky jednotlivých souhlásek, velesovická písmena, až na několik výjimek, horní vodorovný prvek postrádají, takže v tomto typu abecedy nemohla vzniknout plná vodorovná čára. Kreslení hluboké vodorovné čáry na dřevě je zpravidla nebezpečné pro celistvost dřeva a výrazně zmenšuje plochu dostupnou pro psaní. Tento prvek písma tak odráží tendenci Miroljubova spojovat VK s mytickým indoárijským původem. Ona souvislá horní čára tedy v písmu nevzniká tak, že by ji tam písař nejdříve nakreslil a pak k ní připojoval litery, ale tak, že litery s horními vodorovnými prvky se ryly těsně k sobě pravděpodobně i jedním tahem.
3) Datování Velesovy knihy do 8.–9. století není ničím podloženo. Pokud by tabulky byly k dispozici, mohlo by se provést radiokarbonové datování, které dává spolehlivé výsledky. Grafika reprodukovaná na fotografii nemá žádné datovací znaky. Lingvistika textu neobsahuje žádné známky uvedené éry. Nosové samohlásky se mohly zachovat již v 7.–8. století, ale zde zcela chybí; redukované samohlásky jsou jazyku Velesovy knihy neznámé, zatímco u východních Slovanů se zachovaly až do 13. století; některé rysy polské fonetiky prezentované v textu (přechod měkkého [g] na [s] a [z]) vznikly až v 15. století. Slovní zásoba vykazuje znatelnou systematickou přítomnost jihoslovanského prvku, srozumitelného v Rusku až po jeho křtu na konci 10. století; existují lexémy, které se objevily až v 18. století. V textu se nevyskytují žádné „archaismy“, o kterých rádi mluví obránci Velesovy knihy.
4) Jazykové rysy textu velmi jasně svědčí proti jeho autentičnosti. Zarážející je bezprincipová a chaotická směs polských, ukrajinských a méně často i českých jazykových rysů s vymyšlenými a nepravděpodobnými gramatickými tvary, které neexistují a nikdy neexistovaly v žádném slovanském jazyce. Tento volapük (Volapük je umělý jazyk, který roku 1879 vytvořil německý katolický kněz Johann Martin Schleyer z Bádenska. Název znamená „světový jazyk“) je v souladu s jazykovými myšlenkami Miroljubova, jak je vyjádřil ve svých spisech, s jeho amatérskými pracemi v oblasti folklóru a etnografie. A. I. Asov ve svých komentářích vůbec nepoužívá díla Miroljubova, aby širokému čtenáři neukázal totožnost stylu a myšlení textu VK s jinými díly Miroljubova, napsanými před vydáním VK.
Žukovská spolu s Filinem poznamenala, že paleografický charakter písma byl z nějakého důvodu převzat z indického sanskrtu (písmena jako by byla zavěšena na jednom řádku), zatímco zvukové podání na některých místech jako by vykazovalo vliv semitských abeced – samohlásky jsou vynechány, uvedeny jsou pouze souhlásky. „Veles“ je bulharským způsobem transformováno na „Vlesa“.
5) Žánrové a literární rysy VK jsou v rozporu s tím, co je typické pro díla tak starověké éry. Pro „posvátné písmo“ VK chybí prorocký prvek, jakékoli vnější či vnitřní spojení s vyššími mocnostmi. Zbývá historická část a něco, co připomíná hymny a modlitby. Ty mají extrémně slabé básnické formy: chybí opakování zvuků (aliterace), gramatický rým, rytmické struktury jsou vágní a metaforický jazyk je chudý. Historické vyprávění je vyprávěno v první osobě množného čísla, takže zcela postrádá jakýkoli epický prvek. Stačí uvést jeden příklad této historické prózy v překladu A. I. Asova: „A vzali jsme svá stáda a spěchali na sever a zachránili jsme své duše. A tak, budeme-li chráněni bohy, neztratíme své syny, dcery a manželky a jednoduše jim předáme své dědictví. A nebudeme smeteni, protože nebudeme pochodovat před armádou. A daň bude naše. Nejsme psi, ale potomci Slovanů.“ „My sami můžeme být bojovníky a nebudeme se šetřit“. Chudoba morálního a sociálního myšlení, tak jasně patrná v těchto řádcích, je vysvětlitelná z osobnosti jeho tvůrce, Miroljubova, který měl omezené znalosti slovanského folklóru, ale ne historie ani náboženství.
Historická část VK nejvíce připomíná Knihu Mormonovu, kterou ve 20. a 30. letech 19. století napsal zakladatel slavného náboženského hnutí Isaac Smith, kde je příběh někdy vyprávěn v první osobě množného čísla. Na rozdíl od Isaaca Smitha Jurij P. Miroljubov neplánoval vytvořit náboženskou komunitu založenou na VK, a proto opomněl zahrnout prorocký prvek.
Žánrově-literární povaha textu zároveň poskytuje bohatý vhled do jeho významu; jeho literární žánr propůjčuje sledu slov charakter literárního díla. Právě známá žánrová izolace „Pověsti o tažení Igorově“ v okruhu staroruských literárních děl vždy sloužila jako důvod k pochybnostem o jeho autenticitě, a to navzdory jeho jazykové a historické přesnosti.
6) Chronologický systém, na kterém je založeno jeho historické vyprávění, také odpovídá nespolehlivosti žánru VK. Jeho autor byl vychován a myslí v časových kategoriích vyvinutých v moderní společnosti, které však chybí v dílech starověké historiografie. V těchto chronologických výpočtech není zahrnuto ani stvoření světa, ani žádné jiné historické či mytologické události; neexistuje počítání let podle vládnoucích dynastií. Viz příklady takových chronologických výpočtů (cituju pouze překlady A. I. Asova): „Jakmile nás Bus opustil, došlo k velkému masakru, který trval mnoho měsíců“ (Kniha, 19); „A tak jsme dorazili na toto místo a usadili se jako obyvatelé ohně na Ruské zemi. A tak uplynuly dvě tmy (dvacet tisíc let)“ (tamtéž); „Byli jsme nuceni skrývat se v lesích... Tam jsme přežili jednu tmu (deset tisíc let)“ (tamtéž); „Po další tmě (deseti tisících let) nastala velká zima“ (tamtéž). Vydavatel se domnívá, že se to vztahuje na období chladného počasí, které nastalo 5000 let před naším letopočtem. Chronologické výpočty proto začínají 45 000 let před naším letopočtem. Jak k nim došlo a proč v moderním chronologickém systému, nevíme. Někdy se používají chronologické metody moderní vědy: „A to bylo po tisíci třech stech letech od karpatského exodu“ (Kniha, 197); „O našem začátku povíme více takto. 1500 let před Direm dosáhli naši pradědečkové Karpat“, tj. počítání let od nějaké události v jednom či druhém směru.
7) Konečně samotný obsah VK svědčí proti její autentičnosti. Nenabízí ani nová historická fakta, ani historické detaily, ani organický náboženský koncept. Pokud je založen na ústní historické tradici, postrádá zapamatovatelné dějové konstrukce a odpovídající literární prostředky prezentace (jako jsou ty, kterými hojně disponují například byliny); pokud je založen na historických archivech imaginárních kněží, postrádá přesnost a fakta. Jeho ideologii lze snadno vysvětlit předválečným prostředím, v němž probíhala duchovní formace J. P. Miroljubova: pozdní eurasianismus, indoárijské teorie o vlasti předků, v té době populární v Německu, soubor slovanských a indických pohanských postav bez jasných funkcí, které se staly majetkem evropské kultury již v 19. století a od té doby v polonáboženském mimocírkevním prostředí vždy plnily pseudonáboženský účel. O. V. Tvorogov se vyjádřil o Miroljubovovi jako o autorovi VK. A všechny rysy díla a jeho krátká historie jsou s tímto názorem zcela v souladu.
Několik dalších poznatků
Slovo – Slované - Sloveni
Velesova kniha obsahuje výklad jména Slovanů, podle něhož se „Slované“ jmenují, protože „oslavují bohy“ (Železná 2002, kap. 1, verš 8). Jde o lidovou etymologii, která spojuje jméno se slovem sláva. Odborná literatura ji nepřijímá. Praslovanský tvar *Slověninъ (pl. *Slověne) je doložen v církevněslovanských textech jako Словѣне (např. v Pověsti dávných let) a byzantská podoba Sklabēnoí u Prokopia a latinská Sclaveni u Jordana (551) k němu odkazují z 6. století. Většina badatelů dnes vychází z kořene *ḱlew- (toje ale zcela vymyšlené slovo) „slyšet, pověst“ a jméno odvozuje od slova slovo, tedy „ti, kdo mluví srozumitelně“, na rozdíl od němců (Jakobson, upravil Trubačov 1982). M. Vasmer naopak předpokládá odvození od místního, patrně vodního jména, protože přípona -ěninъ jinak tvoří slova od místních jmen, a výslovně uvádí, že spojení se slava je pozdější lidová etymologie (Vasmer [sv., s.], heslo славянин; srov. Machek 1968 [s.]). Kořen je sice společný pro slovo i sláva, ale výklad „slavit bohy“ tedy nemá oporu v lingvistickém rozboru a patří do tradice lidových etymologií, jakou Velesova kniha přebírá.
Nejstarší doložená podoba je staroslověnské Slověne (Словѣне). Nacházíme ji v církevně-slovanských textech od 9. století a v Nestorově kronice, kde se mluví o „slovenském jazyku“. Česká podoba Slované (ve staré češtině i Slověné) je jejím přímým pokračováním a v češtině se užívá od nejstarších doložených textů.
Ve výkladu o „slavení bohů“ tedy není úplný nesmysl, jen se nepotvrzuje, že by jméno vzniklo právě takto.
Původ jména není definitivně vyřešen. Většina jazykovědců se kloní k odvození ze slovo (ti, kdo mluví srozumitelně), část k odvození od místního jména. Výklad od slavit je spíše pozdější lidový a obrozenecký. Osobně se kloním k používání jména Sloven, Sloveni, ale to je jen můj osobní názor.
Vůdce Orej – kdo to je?
Co o Oreovi text říká
V Miroljubovově přepisu stojí tvar „оцем орiем“ (otcem Oriem), v kapitole o slovanských kmenech u destičky 2аb. Překladatelé ho píšou různě: Орей (Asov), Орий nebo Орь. Dudkův překlad to vysvětluje poznámkou „Орий (Орь, Орей)“.
Podle shrnutí obsahu vede Orey svůj lid pryč z domoviny před Huny a má tři syny Kije, Šceka a Choriva, kteří se stávají předky slovanských kmenů. Tuto pasáž shrnutí řadí k destičce 4b.
V Asovově překladu mluví Orey o „zemi, kde naše bratry zabíjejí“. Podobné věty jsou v kapitole „Исход из Семиречья“.
Orej - Árij – Jarun v ruských textech je pravděpodobně jedna postava.


Budu velice rád, pokud se najdou lidé, kteří na obranu VK přinesou skutečné důkazy. Žel to je dnes téměř nemožné, protože originální tabulky zcela zmizely a jejich opisy jsou roztroušeny mezi sběrateli. Tudíž má snaha vydedukovat něco z českého překladu, ale i z ruského, je nošením dříví do lesa. Neb kniha byla velice podrobně prozkoumána.
| Velesova kniha | Odkud pravděpodobně pochází | Kdo to objevil a říká |
|---|---|---|
| Kyj, Šček, Choriv, sestra Lybeď (z ní vladař „Lebeďan“), Askold, Dir, kmeny Drevljané, Poljané, Dulebové, nájezd Chazarů | Pověst dávných let | Tvorogov |
| Jméno Orь | Ipaťjevský letopis (pěvec Or) | Tvorogov, „možná“ |
| Rus, Slavuna, Skif | pověst o Slavenovi a Rusovi, 17. stol. | Tvorogov |
| Bravlin | Život sv. Štěpána Surožského | Tvorogov |
| Skytové, Antové, Roxolani (→ „Ruskolaň“), Boruskové, Jazygové, Kostobokové, Karpové | Ptolemaiova Geografie, přes Šafaříkovy Slovanské starožitnosti a Ilovajského | Tvorogov |
| Boje s Góty, Huny, Římany, odvození Prusko = „Porusje“ | Ilovajskij, Rozbory o počátcích Rusi (1876) | Tvorogov |
| „Dažďbogovi vnukové“, „země Trojanova“, „Trojanův val“, „století Trojanovo“, vrány a kavky, Stribogovi vnukové, gótské dívky u moře, Kalka a Kajala | Slovo o pluku Igorově | Tvorogov: nejde o náhodu, protože jde o shodu několika slov najednou. Většina paralel je na destičkách, které se v Firebirdnepublikovaly. |
| Jména pomocníků Děda Lesovika (Listič, Travič, Stebliň...) na destičce 15б | Miroljubovovy dřívější spisy (t. 5, s. 42) | Tvorogov |
| Jav, Pravь, Navь, „Dažďbogovi vnukové“, Orey | Miroljubov je používal už před zveřejněním knihy | Tvorogov: v roce 1952 ještě píše, že nemá zdroje |
| Dřevěné desky svázané provázky, runové písmo, vynechávání samohlásek | padělky A. I. Sulakadzeva († 1830): „Patriarsi“ na 45 bukových deskách, „O Kitovrasu“ na 143 deskách; písmo podobné Miroljubovově „fotografii“ | Tvorogov a Žukovská |
| Příběh nálezu destiček | povídka J. Londona Srdce tří | Danilevskij (uvádí ruská Wikipedie) |
| Písmo pod vodorovnou čárou podle dévanágarí | Miroljubovovy představy o „védském písmu“ | Tvorogov |
Zdroje vydání VK:
Asovův překlad po kapitolách (traditio.wiki):
Verze Sergeje Lesného (modernlib):
https://modernlib.net/books/lesnoy_s/velesova_kniga/read
Transliterace s původním pravopisem (slavtradition.com):
https://slavtradition.com/stati/iskaniya/1714-velesova-kniga-bogi-i-predki
Nejlepší vydání O. V. Tvorogova z roku 1990, které sleduje Miroljubovův strojopis. Odkaz z ruské Wikipedie je
http://www.russiancity.ru/books/b48.htm.