Jsme otroky svých chtíčům a tužeb po pokroku a vymoženostech moderní doby, jsme v područí vymyšlených nebo společností vnucených potřeb, které ve skutečnosti člověk k životu, a myslím tím i k normálnímu spokojenému a uspokojivému materiálnímu životu, nikdy nepotřeboval, nepotřebuje a potřebovat nebude. Rozjely jsme se po skluzavce vedoucí do prázdnoty, ze které není návratu. Vymýšlíme jak ten pohyb ve jménu „pokroku“ urychlit, vylepšit, zpohodlnět a zdokonalit, abychom co nejrychleji nevědomky dosáhly dna.  

Nelze se již zastavit, okolí – společnost, nutnost ve společnosti přežít, nás strhává dolů s sebou. Můžeme jen přibrzdit a snažit se nepropadnout davovému šílenství. Spojit se s ostatními brzdami „pokroku“ a trpělivě lidem vysvětlovat, kamže se to vlastně ženou.  Ale každý si vybírá tu svou cestu sám, nepřesvědčujme nikoho, jen ukazujme, že ta touha po stále novém dokonalejším a modernějším či liberálnějším zastírá přirozenou krásu života. Přestáváme si uvědomovat, že jsme všichni součástí přírody, že my se bez ní neobejdeme, my bez přírody žít nemůžeme. Ona bez nás ano. A nemluvím zde o ekologii, ta je pouhopouhou úlitbou našemu svědomí a dobrý obchodní artikl, ale o podstatě soužití. Nechceme si připustit, že z pohledu vesmíru, jsme jen jakýmisi příživníky, jen ti, kteří těží ze symbiózy s touto planetou a vesmírem. My do soužití, po materiální stránce, nepřinášíme zcela nic. A to, s čím se chlubíme a holedbáme, že přírodě vracíme v obdělávání, ochraně, udržování, výzkumu atd., je jen nepatrná docela nepodstatná splátka „dluhu“, který stále prohlubujeme svou nevědomou existencí. (Tím myslím, že nevíme proč  tu vlastně jsme.)  

Ale Bůh, Příroda, Vesmír, Matka země, Náhoda, nebo jakkoli to chcete pojmenovat, to co pro nás vytvořil, vytvořil jako dar. Se kterým si však nevíme rady.  A tak jej drancujeme. A mluvím i o daru života. Dar má druhému něco přinést, naučit, obohatit ho. Za dar života, nemusíme nic splácet nebo se cítit zavázaní, ten dar nám byl dán k rozumnému nakládání k možnosti učení se a naslouchání. Nic za něj nikdo s výše jmenovaných nechce, jen očekává, že nám k něčemu užitečnému bude. Ale není. Dobrovolně se daru vzdáváme, a myslíme si že to je obchodní artikl se kterým lze kšeftovat.    

Veškeré výdobytky moderní doby, moderního způsobu života, nám zaslepují oči a zakrývají uši, a co víc, lžou! Nalhávají nám, jak jsme svobodnými pány tohoto světa a zanedlouho snad i okolního vesmíru. Nalhávají nám, v jaké žijeme úžasné a blahobytné době. A přitom jsme jen otroky, žijící za pozlacenou mříží přebytku a zbytečností.  

A to se nám stane osudným! Otroctví je dlouhodobě připravováno ve smyslu „dejte jim chléb a hry, oni se spokojí s málem a budou na nás pracovat, a ještě spotřebovávat co jim naservírujeme“.  

A pak ještě jedna zásadní zkušenost je na lidech uplatňována. Prastaré rozděl a panuj! Rozděl společnost, rozděl národy, rozděl rodiny, rozděl všechny proti všem. Udávejte se, vražděte, válčete, každý je tvůj nepřítel... alespoň ubyde lidí na planetě a ONI si nechají jen tolik otroků kolik je bude stačit uživit. Tak se z otroků stanou loutky, roboti, kteří budou prosit o to aby mohly svým mocipánům dobře sloužit. 

Ale naděje umírá poslední. To vše co zde zažíváme, je důsledek lidské neochoty učit se z minulosti. A myslím, že se blížíme k rozuzlení. Kobyla nejvíc kope v posledním tažení. Možná přijdou krušné chvíle, mnozí se jich asi ani nevšimnou, jen ze dne na den o vše přijdou. Mnozí nevidí a nebo nechtějí vidět, dokud se to nedotýká jich samých, pak je dobře!    
A pak přijde návrat k přirozenosti. Muž bude muž, žena opět žena a děti jejich dětmi, národy opět národy a soužití s matkou Zemí a otcem Vesmírem nám bude připadat naprosto samozřejmé. 

Slaviš