Chceme-li společnost která nebude parazitická, založena na nezdravé soutěži a na individualismu, bude nutné se naučit též takovou společnost spravovat a řídit. Sice mluvíme o samosprávné decentralizované společnosti, ale i taková je v podstatě řízena a to skupinově. Toho pak nelze dosáhnout budou-li se jednotlivci jen za skupinu schovávat či na ní parazitovat. Takovým chováním se opět z dobré myšlenky stane nástroj k řízení společnosti buď jednotlivcem, či menšinou, bez možnosti přímého zasahování řízeného kolektivu do procesu správy.

Důležité je též vědět, co je myšleno pojmem řídit společnost. Řízení čehokoli znamená – předvídat, vyhodnocovat, opravovat. Předvídat je nutné proto abychom viděli co naše rozhodnutí dnes může přinést v budoucnosti, vyhodnocovat musíme objektivně dopady našich rozhodnutí a pokud budou špatné, pak je nutné je opravit. Řízení je tedy trvalá smyčka těchto tří činností.

Dnešní systém západní „demokracie“ nás již dlouhá léta učí být „individuem“. Úmyslně jsem použil toto nehezké označení. Individuum je bytost vydávající se za člověka, ale pěstující si v sobě vlastní jedinečnost, kterou pak řídí svůj život bez ohledu na to, jaké to má dopady na jeho okolí, rodinu, kolektiv, společnost. Individuum, nedokáže objektivně vyhodnocovat dopady svého konání, neumí je objektivně předvídat a tím ani opravovat, pokud se to netýká jen jeho osobně. Vždy hledá v každé situaci možnost jak z ní vytěžit výhody pro sebe.

Takto jsme formováni materialistickou a spotřební společností již od raného mládí. Je prosazována a velebena tzv. „výchova nevýchovou“, která má údajně zaručit to, že se jedinec bude tvořit dle svých geneticky daných jedinečných vlastností a bude moci pak v dospělosti své nadání a přednosti využívat. Také se tím údajně vypěstuje jeho zdravé já, tedy to správné ego. Takoví lidé jsou pak sebejistí a dokáží prosadit své vize a sny.

Otázka však je, zda a do jaké míry to je přínosné pro lidskou společnost. V určitém směru je v tom část pravdy. Není nutné vychovávat z dětí ustrašené méněcenné jedince, je třeba hledat zdravou cestu, kdy je potřeba nechat človíčka vyvíjet samostatně a kdy je třeba mu ukázat slepé uličky. To je složitý proces výchovy, náročný na rodiče a jejich rozhodování kdy, jak, co a proč…

Dnešní moderní společnost nás odnaučuje žít v kolektivu, společenství a vytvářet tak praktické vztahy se svým okolím při spolupráci, spolutvorbě a podobně, a tím se odnaučujeme i nést zodpovědnost za společnost jako takovou. Ztrácíme hrdost na společně vykonanou práci, či dosažení nějakého jiného výkonu, ztrácíme pocit uspokojení z takové činnosti. A to je to co od nás parazitní systém založený na spotřebě a nadvýrobě vlastně požaduje. Ztrátu hrdosti na kolektiv, spolek, rodinu, národ. Pro něj je vhodný jedinec odstřižený od ostatních, hledící jen na své požitky a potřeby. Takovému jedinci je pak velice snadné podstrčit přesvědčení, že vždy potřebuje právě přesně to, co mu systém nabízí pro jeho uspokojení a usnadnění života. Aniž by si Individuum uvědomilo, že se tím dobrovolně vydává do kriminálu svých chtíčů a nechává se s radostí zotročit.

Abychom mohly přemýšlet o tvořivé, spolupracující společnosti, a neodvažuji se vůbec psát spravedlivé, protože spravedlnost, to je další složitý pojem, musíme se začít učit, mimo jiné, hlavně odpovědnosti za kolektiv.

Ale jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš, tak ani dnešní generace se asi jen tak už moc odpovědně k společnosti chovat nenaučí. (Čest výjimkám!) Jak do toho? Asi by bylo dobré začít u dětí, protože je známo, že pokud chceš přeměnit společnost musíš nejdříve přeměnit mysl jejích dětí. A to platí i pro pozitivní směr přeměny, ne jen pro ty destruktivní, které jsou používány dnes.
Takže je to ale zase na nás, jednak máme pracovat na sobě a pak se ještě věnovat omladině. Bude to dost náročné, sami se sebou máme dost práce, abychom našly ty správné lidské hodnoty a proměnily svou mysl a ještě k tomu se naučit konstruktivně vychovávat děti pospolitosti. Základ je tedy rodina, tam je třeba začít. A pak to školství! Kde jsou ty doby kdy se společně pracovalo na školních pozemcích? Nebo ještě dnes něco takového existuje? Je v některé výuce, učena kolektivní činnost? Já nevím ptám se! Slyšel jsem docela zajímavý nápad, jak dětem ukázat že je dobré si vzájemně pomáhat (ne jen opisováním úkolů), v některých předmětech by bylo třeba možné zadávat společné úkoly, které by byly hodnoceni jak každý jednotlivec tak ale i celý kolektiv. Ideální by to bylo například v ručních pracích, jenže dílny a vaření se asi již dávno na školách neučí. Ale jistě by to bylo možné i v jiných předmětech. Otázka je, který kantor by si to troufl, a který řiditel by to dnes podpořil? Systém by to na školách jistě nepodporoval. Takže začarovaný kruh? Bez změny systému nenastanou změny ve školách, tudíž ani v jedincích budoucí generace a bez změn jedinců nenastane změna společnosti? Ale on ten kruh myslím půjde rozetnout, jen chtít.

Ukončím to okřídleným - začít musí každý sám u sebe v sobě, ve své rodině, v pracovním kolektivu…